S baťůžkem do Afriky

   مرحبا

    Tak jsme to zvládli, přežili a jsme zpátky v Evropě. ( Výměna Lucky za velblouda se nepovedla - nabízeli mi jen takového staršího oslíka, tak jsem si nechal Lucku :) )

    Vyrazili jsme nějak po desáté hodině v pátek 20.12. a společnost nám dělal jeden Španěl a Španělka. Cesta do Sevilly zabrala asi 5 hodin a auto naštěstí všechno zvládlo. Zaparkovali jsme na okraji města mezi paneláky a chytli bus do centra. Prohlídli jsme si historické centrum, pokochali se vánoční atmosférou a viděli videomapping. Přespali jsme v autě, trošku jsme vymrzli, páč teploty v noci jsou okolo 5°, ale dalo se to:). Další den jsme obešli památky, které jsme večer nestihli a ochutnali nějaké to tapas. Sevilla je krásné město a fakt nás překvapilo!

videomapping v Seville

bruslení pod palmami, proč ne

Praca de Espanha

španělské tapas (to vpravo brambory s mletým masem přelité svíčkovou omáčkou :D - aspoň tak nám to chutnalo:))

Giralda

  Už se blížil večer, tak jsme nasedli na bus na letiště a čekali v hale, prošli jsme si nudnými kontrolami a procedurami a už seděli v letadle. Abychom trochu našetřili, tak jsme každý letěl jen se svým baťůžkem. Nahnali nás do letadla a pořád hlásili, abychom si pospíšili, ať můžeme letět. Ryanair měl hodinu zpoždění, tak se to snažili nahnat tady asi.)) Ještě je vtipné, že u téhle společnosti nemají místenky, takže ten boj o místa stojí za to vidět. Já letěl po dost dlouho době a Lucka asi po dvou letech, takže jsme se trošičku báli, ale za to hodně žvýkali! Zalehlé uši chvíli po přistání povolili a my vyběhli z haly hledat tágo ( bus bohužel už nejezdil). Cestou jsem se zakecal s jedním Němcem, takže když se na nás vrhli taxikáři s nabídkami, že nás odvezou, bylo nás na ně víc. Jeho manželka uměla francouzsky, takže začla s taxikářem smlouvat cenu ( ano, v Maroku se o ceně smlouvá - a smlouvá se prakticky o všechno). Asi po pěti minutách dohadování o ceně všechny strany souhlasili a už jsme se vezli na náměstí Džema el Fna. Cestou jsme jen tak mimochocem zahlédli marockého krále, teda spíš jeho Royce, ale i tak...:D Po výstupu z auta nás čekal ten pravý kulturní šok, to prostě nejde popsat. Všude křičeli prodavači, lidi se hrnuli na náměstí, ještě do toho skončil fotbalový zápas, takže do toho ještě pokřiky...auta a mezi nimi povozy s oslíky, mopedy všude kam se podíváš...fakt nás přecházeli oči...a přejít silnici se ukázalo jako docela problém. Hotel jsme našli v pohodě a hned po odhození věcí jsme se koukli na náměstí něco pojíst. Mysleli jsme si, že si v klidu něco vybereme, sedneme si a budeme mít klid...jenže v Maroku tohle jaksi nefunguje. Hned jak jsme vlezli mezi stánky nabízející jídlo, tak začal boj. Kuchaři a číšníci soupeří o každého zákazníka, křičejí, stoupají si do cesty, dávájí menu přímo před ksicht, vyptávají se odkud jste ( umí snad každý jazyk, dokonce na nás jednou promluvil číšník česky). No po nekonečném boji, kdy jsme se chtěli jen porozhlídnout, jsme se usadili u stánku a dali jsme si tradiční polévku Harrira a Tažín. A bylo to výborný! Tážin je takový speciální keramický hrnec ve kterém se několik hodin dusí jídlo, většinou maso s bramborem atd...   A co je hlavní, objevili jsme kouzlo čerstvě vymačkaného pomerančového džusu asi za 10 Kč. těch jsme vypili za ten týden v Maroku asi dvacet!

první véča v Marrakech

snídaně na terase

Džema el Fna přes den

sad 

berberská whisky (přeslazený mátový čaj)

a Džema večer

Harira (luštěninová polévka za 5 dirhaimů) s vynikajícím arabským chlebem

mńamka

   Další den jsme vyrazili prozkoumat Marrakech. Opět jsme se museli prodrat přes všechny ty businessmany a odmítat nabídky na nákup jídla, hadrů, haše, korálů, motorek a bla bla bla...dorazili jsme k mešitě Koutoubia, do které samozřejmě nemůžeme vstoupit, jelikož pro Araby jsme podřadní s naší nevírou v Islám. Pokračujeme dále do zahrad zapsaných na seznam UNESCO. Dorazili jsme tam a byl to sad - největší sad ever. Všude samý stromy - nic víc. Nechápu jak něco takovýho může být zapsaný na jakémkoliv seznamu, ale ok... Tak jsme se začli toulavě toulat nazpátek do centra, když už jsme byli na okraji Mediny ( bludiště maličkých uliček v centru, většinou opěvněná), tak na nás nějaký Arabáš: ,,As-Salámu 'Alajkum" tak jsme mu na to žblebtli Salám Alajkum a on hned na nás spustil bratře, sestro to takhle nejde, jste v muslimské zemi a správná odpověď je
Wa Alejkum Salam. Pak se rozjel...ptal se odkud jsme, jak se jmenujeme, pořád něco vyprávěl a byl fakt v pohodě. Najednou se mezi řečí zeptal jestli nechceme nějaký koření, tak jsme si řekli proč ne...tak už nás tahal do obchodu svýho kejmoše, že prý tady je to nejlepší neturistický a tak...no až nás skoro donutil koupit koření za 100kč a asi mu to nestačilo a chtěl nám vnutit nějaký mastičky, tak to už jsme řekli, že fakt ne a už jsme odcházeli. To se bratr nenechal a chytnul nás za ramena, že nás odvede na správnou cestu, prošli jsme nějakýma tmavýma uličkama, to už jsem začínal mít trochu strach, pak se zastavil a prej, že už to máme kousek a jestli mu nedáme na cíga...tohle jsme čekali, takže jsem mu dal 5 dirhamů (cca 12 Kč) a on odsek, že tohle fakt ne, že je to málo a už to najednou nebyl ten veselý a kamarádský chlapík...takže jsme mu tam nechali asi 30 dirhamů, než nás pustil...takže první konflikt, před kterým varují snad všichni, kdo v Maroku byli...ale od té doby jsme si na tohle dávali pozor a nenechali se do ničeho zatáhnout...Pak jsme se zbytek dne potloukali po Medině a bloudili uličkami...

   Krásně vyspaní jsme vstali brzo ráno a jali se hledat autopůjčovnu. Ovšem naše plány na půjčení ztroskotali. V první půjčovně měli smluvní podmínky jen ve francouzštině, v druhé to měli super drahý a v další pro změnu neměli auto. Nastal čas pro plán B. Po menších problémech jsme našli autobusové nádraží a koupili lístky do Ouarzazate. Autobus byl moderní, ale Lucka se stejně trošku bála, páč jsme slyšeli, že minulý rok se nějaký bus zřítil přesně na silnici, kterou jsme měli projet. Tak jsme se vydali na cestu, projížděli Vysokým Atlasem - paráda! Nádherné hory, na vrcholcích byl sníh, malé vesničky, prostě úžasný pohled. Skoro po pěti hodinách jsme dorazili do Ouarzazate a ihned po získání mapy města jsme začli hledat hotel. Vždycky jsme si radši nechali ukázat pokoj a ve třetím hotelu se na nás usmálo štěstí - levný, čistý, wi-fi - parádní kombinace. Zbytek dne jsme se jen tak toulali, zašli na véču...jen tak pro představu tážin stojí cca 30 dirhamů. Další den jsme se vydali na výlet do nedalekých filmových studií, kde se natačel například Gladiátor, Asterix a Obelix, Hra o trůny,...no pak jsme jeli do Aït Benhaddou, kde je krásná kasba. No a pak nás čekala oááza Finnt, kam vedla cesta už jen z kamenů. Celou dobu jsme jeli po skoropoušti a najednou se zjevila! Všude palmy, zeleň, voda. Fotili jsme a fotili, objevili jsme v řece želvy, takže bylo o zábavu postaráno. Dál jsme se vydali nazpátek do města ještě do místní kasby, ale tu jsme s klidným srdcem mohli vynechat, páč z venku byl zajímavější než zevnitř. No kdoby to byl řek, zrovna dnes byl Štědrý den - v té poušti a opalování by na to člověk snadno zapomněl, tak jsme si řekli, že si na véču zajdem do restaurace. Původně jsme mysleli, že si dáme rybu, ale to se jaksi v poušti moc nenosí, takže Lucka si dala kuskus s masem, zeleninou a já ochutnal velblouda. No a jelikož nám nevyšlo ani půjčení motorky na další den, tak jsme se ráno vydali zpátky do Marrakeche.

Vysokým Atlasem

tážin kefta (mlété maso)

tážin s jehněčím a sušenými švestkami

filmové studium kousek od Ouarzazate

v daleké dálce můžete vidět hrad, kde se natáčí Hra o trůny

Kde je mněhně? Oni snědli mněhně!

Je to velmi velmi vlažné. ( Asterix a Obelix)

v Ait Benhaddou

tady se taky natáčel Gladiátor

poušť

v oáze Finnt

praní prádla ;)

24.12. 2013 18:00, čas večeře

štědrovečerní večeře

velbloud

   Cesta do Marrakeche tentokrát trvala asi čtyři hodiny a hned po příjezdu jsme se vypravili do zahrady Majorelle, která byla rozhodně zajímavější než zahrada (sad) předchozí. Pak jsme začli hledat nějakou společenost, která pořádá výlety po Maroku. Po chvilce jsme našli a zaplatili si výlety na vodopády Ouzoud. Na řadu přišlo hledání hotelu, nejprve jsme šli zkusit náš předchozí, ale nakonec jsme zakotvili o kousek dál v hotelu Atlas. Na první pohled pohoda a všechno v cajku, ale celé ty tři dny jsme měli problémy s vodou - tekla jen studená. A pán na recepci byl tak ochotný, že bych mu nejradši koupil ticket na poušť. Večer naše klasické toulání po trzích, panáčky čerstvého pomdžusu, volání přes skype a svět polštářů.

   Ráno jsme měli podle plánu vyrazit v 8:00 na vodopády. No jo, jenže arabášci si asi trochu přispali a my čekali jak troubové 30 min na místě srazu. Tak jsme si dali krásně drahý hovor z mobilu šéfíkovi a ten nás ubezpečil, že tam za pár jsou...přijeli, odvezli nás o 2 km dál k dalším minibusům a začli přeorganizovávat lidi v těch busem...tato operace trvala další hodinu, takže odjezd cca v 9:30. Jediná výhoda na tomhle všem byla, že jsme narazili na naše jmenovce Kubu s Luckou, se kterými jsme strávili snad všechen zbývající čas v Maroku :) Oba jsou hodně hodně zcestovalí, takže jsme se bavili u jejich historek z cest, ještě k tomu mají v Praze hospodu, takže o jednu věc na víc na kterou se můžeme těšit! Díky Alláhovi, že jsme je potkali, jinak bychom v tý káře snad chcípli nudou a vedrem. Cesta teda jakžtak utekla a když jsme dorazili na místo, tak se nám hned samozřejmě snažili vnutit průvodce, že prý cesty jsou zrádné a mohlo by se něco stát, tak to vyvolalo trochu konfliktu...samozřejmě to byla blbost...cesty byly v pohodě, jak na vycházce do českých lesů... Asi to nemá cenu popisovat, spíš mrkněte na fotky ;) Lucka si pohrála s opičkama, posléze nás parchantky okradly o chleba, ale výlet to byl nadmíru vydařený! Při návratu už jsme plánovali, co budeme dělat další den, samozřejmě s našimi novými parťáky a nějak z toho vyšlo, že bychom mohli navštívit kaskády v Ourice. Ve městě jsme se pak snažili zjistit jak se tam dostat, tak aby nám to vyhovovalo, páč s nějakou organizací už nás to opravdu nelákalo.  Kuba s Luckou nám ještě ukázali cestu na palác Bahia, na který jsme nemohli trefit v minlých dnech a ještě jsme objevili stylovej obchůdek, kde si pán vyráběl věci z použitých pneumatik, mít baťůžek navíc, tak bychom si něco i koupili.

zahrada Majorelle

pomeračnový džus!

na vodopádech Ouzoud

kam se cola nedostane...

zmrzka v prosinci:)

   No dohodli jsme se, že ráno si chytneme nějaký tágo a zaplatíme si ho na celý den, byli jsme připraveni na 600 dirhamů za auto, ale snížili jsme to na 500 a měli jsme báječnýho řidiče. Byl to berber a zastavil nám, kde jsme chtěli, ukázal nám pravý berberský trh, na který se moc turistů nedostane - to byla fakt paráda. Zastavili jsme se i ve výrobně arkhamového oleje a celou cestu jsme se kochali pohledem na krásné údolí. Lucka se svezla na velbloudovi a kupodivu za to ani nic nechtěli:) Na kaskády nevedla už taková ta klasická cesta pro důchodce, ale občas jsme si i docela slušně zašplhali a zaskákali. Půlku cesty nás doprovázel pes Max, o kterém nám místní řekli, že každý den chodí s turisty ke kaskádám a pak je doprovodí nazpátek, bohužel my jsme se vydali cestou delší a Maxík nás opustil. A jelikož arabové jsou kreativní a prachymilující lidi, vyrobili si žebřík - bez kterého se nedalo pokračovat v cestě a vybírali bakšiš (dýško) za jeho použití. Kaskády na fotkách ;) Na vrstevnicích jsme se bavili hledáním drahých kamenů, ale bohužel se nezadařilo a jsme stále stejně chudí:) Po návratu k našemu řidiči, který byl viditělně posilněn trochou haše, jsme se trochu s obavami vydali nazpátek. Ale jedinou změnou v řidičově chování bylo to, že už nebyl tak hovorný, jinak řídil pořád stejně. Z toho můžeme říci, že užití drog nemá vliv na řidiče :D Zkušenost, která se bude jistě hodit - samozřejmě žertuji. Najedli jsme se naposledy na náměstí v Marrakechi, rozloučili se s Kubou a Luckou, se kterými ty dva dny byly parádní!

pravé berberské trhy

tentokrát živý velbloud

arabský chléb přímo z pece

taky styl:)

Ourika

žebříkové mýtné

lezeme

   Poslední den ve městě jsme navštívili palác Bahia, který jsme teda konečně i našli. No ale nějak extra nás neoslovil...pak jsme se tak různě poflakovali po suku a vyrazili pěšky na letiště. Cestou jsme ještě utratili pár posledních dirhamů a pak přišlo čekání a čekání. Při prohlídce nás trochu zaskočili celníci, když nás prohrábli jen na místech intimních a nic víc je nezajímalo...ale práce jako práce...Let byl o něco příjemnější než ten minulý, asi už jsme byli psychicky víc připraveni... V Seville jsme sedli na bus do centra a jelikož Lucka byla trochu nachcíplá, tak jsme přespaní v autě vyměnili za hotel...Ráno jsme pelášili k autu, které tam naštěstí stále stálo a bylo i v pořádku, takže jsme mohli vyrazit nazpátek do Lisabonu. Cestou jsme si dělali zastávky na místech, které nás zajímali, takže jsem si prohlédli Beju a další menší mestečka.

výrobky z pneu

Bahia palace

jedna pro maminku :D

loučení

  Tak a tím vážení přátelé a kamarádi skončilo naše putování s baťůžkem po Africe. Přejeme všem nejen úspěšný Nový rok, ale hlavně celý nový rok! Nejvíc lásky a zdraví samozřejmě!